ISKM03 –⁠ 4 výzvy

6. ledna 2021

Pohled na stadion Za Lužánkami, jeden z brněnských brownfieldů


1 Navrhnout kreativní využití brněnského brownfieldu

Je covid a není moc co dělat. S pár kamarády chceme jít na procházku, tak navrhuju, jestli nemůžem jít někam, kde je to hnusné a rozpadlé, že by se mi to hodilo do školy. Navíc mám ráda urbex a tyhle místa mě baví.

Nakonec jsme se vydali na kopečky za Královým polem a došli až ke stadionu Za Lužánkami. Tehdy jsem tam byla poprvé a neodvážila jsem se jít dál než kousek za rozpadající se plot.

Stav a historii stadionu dobře shrnuje web Druhé Brno nebo stránka na Wikipedii. Stadion pochází z počátku padesátých let minulého století a poslední roky zřejmě bez využití chátrá. Fotbalový trávník je ale hezky posečený, možná se zde stále občas trénuje.

Při návštěvě jsme i s kamarády přemýšleli, jak by se dal stadion využít ke kreativním účelům. Hned nás napadlo sem umístit festival, zřejmě hudební, ale fungovat by mohl i festival gastronomický nebo třeba postapokalyptický LARP.

Vzpomněla jsem si na připravovaný festival Pop Messe, který vinou koronakrize neproběhl. První ročník festivalu měl proběhnout právě v „areálu Za Lužánkami.“ Že by se chystali využít tyhle chátrající prostory? Je to tak! Na webu festivalu se dočteme: „Dějištěm festivalu je dystopický areál okolo Bobycentra a legendárního fotbalového stadionu Za Lužánkami. […] Melancholické kulisy betonového stadionu ještě donedávna zarostlého divokou zelení jakoby vypadly z antiutopické vize Cormaca McCarthyho. Budova Bobycentra kdysi nablýskaně bílá připomíná, že i Brno chtělo mít po revoluci svoji vlastní Ameriku. V těchto místech vzniká genius loci jako stvořený pro festival Pop Messe. Současná kultura bude rezonovat na pozadí nedávné, avšak stále živé minulosti.“

Sláva, radost!

2 Zahrát si počítačovou hru a napsat recenzi

V rámci předmětu Imerzivní virtuální reality v humanitních vědách jsem měla možnost vyzkoušet si VR headset Oculus Quest 2. Ačkoliv nejsem moc nadšený počítačový hráč (moje oblíbenou hru The Sims 2 jsem hrála naposledy asi ve 12 letech), při setkání s novým médiem jsem chtěla nějaké hry vyzkoušet. Nejvíce mi utkvěla v paměti hra Mission ISS.

Ocitáme se na mezinárodní vesmírné stanici. Nejdříve nás čeká tutoriál – úvod do principů, které se ve hře využívají. Nacházíme se ve stavu bez tíže, stejně jako všechny objekty okolo nás. Simulace stavu bez tíže působí zvláštně ale vlastně hodně zajímavě. První co mě napadá je, jak se budu pohybovat prostorem – a tutoriál mi vzápětí otázku zodpovídá. Můžu se pohybovat několika způsoby: na stěnách vesmírné lodi jsou tyče, kterých se můžu chytat a odrážet se od nich, můžu používat joystick VR ovladačů, které mám v ruce, abych změnila rotaci svého těla, nebo můžu natáhnout ruku do prostoru a zmáčknout tlačítko, čímž se posunu ve směru, do nějž ukazuju.

Jdu to všechno nadšeně vyzkoušet. Nejdříve se chytám tyčí a odrážím se. Je to zajímavé a vzrušující, baví mě to. Následně ukazuju do prostoru a plynu prostorem ve směru, který si sama určím. Tutoriál říkal, ať vyzkouším joystick, tak to udělám. Najednou naprosto ztrácím pojem o prostoru a své orientaci, začíná mi být trochu nevolno, musím na chvíli zavřít oči a uvědomit si, že sedím na koberci u sebe v pokoji.

Mission ISS mi umožnila zažít pocit motion sickness, o kterém jsem mnohokrát v souvislosti s VR slyšela, ale nikdy jsem se s ním osobně nesetkala. Simulace stavu bez tíže je specifická tím, že nemám jasně určeno, kde je nahoře a kde je dole, a ačkoliv je pohyb takovým prostorem zajímavý, pro nezkušeného uživatele VR může být nevhodný. Nesoulad mezi tím, jak naše tělo vnímá svoji polohu a pohyb, a tím, co vidí naše oči, snadno způsobí nevolnost podobnou té, co zažívají lidé při čtení v jedoucím autě.

Protože mě pocit motion sickness zajímá, ještě chvíli experiementuju se svojí percepcí. Začne mi být špatně, musím zavřít oči, sundat si headset a jít to rozdýchat do opravdové reality. Díky za zkušenost. Mission ISS zatím hrát nebudu.

3 Aktivně se zapojit do projektu v kulturně-kreativním centru

Kdybyste mi před rokem řekli, že budu dnes sedět v zasedačce Moravské galerie a vysvětlovat řediteli a produkční galerie, jak můžeme technicky zpracovat novou interaktivní instalaci v budově Uměleckoprůmyslového muzea, nevěřila bych vám. A přece.

V rámci rekonstrukce Uměleckoprůmyslového muzea připravuje galerie novou stálou expozici, jejích součástí bude interaktivní multimediální instalace, která v sobě propojí technologický pokrok a umění. Instalaci zpracovávají Visualove, dvoučlenný tým kluků, kteří se v Brně a po republice proslavili art-techovým festivalem Prototyp, stage designem (třeba festivalu Mácháč) a nebo videomappingem.

S klukama se znám díky festivalu Prototyp, který pořádají a kde jsme na podzim 2019 vystavovali s kamarády z kolektivu Zkrat (který jsme tehdy založili). Když začali vymýšlet instalaci pro Moravskou galerii, oslovili nás, jestli bychom se nechtěli podílet na realizaci projektu. A my chtěli!

4 Zajít na vernisáž do Moravské galerie a popovídat si s tvůrci výstavy

Rajlich 100. Na konci září byla vernisáž a já na ní nemohla chybět. Nejenže je výstava věnovaná Janu Rajlichovi, který je významnou osobností grafického designu (a já jsem grafický design studovala), ale také výstavu tvořili mí známí z Moravské galerie.

Dorazím na vernisáž se skupinou kamarádů a rychle si zajdu vyzvednout sklenku vína, než začnou proslovy. Po proslovech se od kamarádů vzdálím a plížím se nádvořím plným osobností designu, abych našla architekta výstavy Tomáše Svobodu. Tomáš mě s úsměvem vítá a já mu gratuluju k vydařené výstavě. Ještě jsem neviděla celou výstavu, tak mě Tomáš upozorňuje, abych si všímala propagandistických plakátů, které do výstavy zařadili, aby ukázali i odvrácenou stránku Rajlichovy tvorby.

Pokračuju do výstavních sálů a všímám si podnětů od Tomáše. Znepokojí mě ale grafická úprava anotací jednotlivých děl – na okrajích bílých tabulek je zřejmě záměrně vytištěná spadávka a soutiskové značky. Takový grafický šprým si nenechám jen tak líbit. Opouštím výstavní sály a po chvíli rozhlížení uvidím na nádvoří hlavního grafika výstavy Lukáše Kijonku. Lukáš má radost, že jsem si jeho šprýmu všimla. Vysvětluje mi, že zvýraznění spadávky a tiskových značek míří na klasické grafické designéry, že je to „takový designérský fetiš“. Jasně že jo.

Odplouvám po nádvoří najít své kamarády. Na pódiu už začali hrát „BCAA system / bilej kluk“, jdem si dát pivo a techno.